english

 

Ve středu 21. prosince 2022 se ve Studiu FAMU uskutečnila veřejná událost a současně modulová výuka spojená se vzpomínkou na prof. Karla Vachka s názvem „Konfrontace Vachek“ – podrobnosti najdete zde

 

 

 

 

V úterý 21. prosince 2021 to bylo bohužel rok, co odešel profesor Karel Vachek.
,,Společná pouť od školy na Suchy vršek a zase zpět“

Karel Vachek | 4. srpna 1940 Tišnov – 21. prosince 2020

 

S hlubokým zármutkem oznamujeme,

že zemřel náš vážený pedagog, významný dokumentarista a myslitel, profesor Karel Vachek.

Čest jeho památce.

 

 

Níže připojujeme vzpomínky přátel, studentů, pedagogů i všech dalších:

« ‹ z 2 › »

VACHEK DJ SET

 

Dokument, který o Karlovi Vachkovi natočil jeden Islandský student – Haukur.

 

 

Každý začátek zimního semestru studentům pravidelně dávám kolovat různé texty o žánrech v dokumentární tvorbě a mezi nimi i článek „Smrt dokumentárnímu filmu!“ z Lidových novin 1999. Samozřejmě úvahy o doslovnosti, dvojakosti a tekutosti jsou zajímavé, ale celé stránce vévodí fotografie Martiny Gogolové, která zachytila Karla Vachka se svým oblíbeným žákem Honzou Gogolou v nadšeném rozpoložení – jeden s dětskou radostí cosi předvádí a jako obvykle performuje a druhý stejně nadšeně drží kameru-oko, natáčí a dělá prvnímu důležitého spoluhráče. Radost, kterou oba ze situace vyzařují, je tak hmatatelná, že ulamuje hrot i proklamativní výhružce v názvu článku – jakápak smrt, když si oba aktéři natáčení užívají, to bude jen fígl, jak k dokumentárnímu filmu přitáhnout pozornost. A podařilo se… zhruba v tom čase byl český dokument na vrcholu zájmu jak diváků, tvůrců, tak i české televize a dalších produkcí. A samozřejmě překročil „standardní“ hranice čisté dokumentárnosti, vyzkoušel si nové možnosti pokračování, aniž by své původní kořeny ztratil. Ale celá rezonance radostnosti tvorby v té době by do dnešních dní jen těžko dozněla, nebýt úžasné momentky Martiny Gogolové. Být pohotový a vědět, co vidím, je důležité jak pro filmaře, tak pro fotografy.

Takto se mnou Karel Vachek zůstane i nadále.

Alice R*

Jan Gogola ml. Smrt dokumentárnímu filmu!.pdf

 

 

Úplně zajedno jsme nebyli nikdy. Blízko jsme si byli půl století. Přemýšlel o smrti, zlobilo ho, ze smrt ho svojí netečností provokuje a že každý, s kým promluví, o ní ví míň než on. Postavil se jí , a znovu, s velkou odvahou. A osamělý, protože v tom zápase se mohl spoléhat jen sám na sebe.

Viděl jsem, že z každého takového střetu vyšel silnější. Křehčí a silnější. vzdor vší dogmatické logice jsem věřil, že umřít nehodlá, že je nějakým tichým způsobem nesmrtelný. Takže když umřel, byla to vzdor vší dogmatické logice nečekaná zákeřná rána.

 

 

Ahoj.
Na famu som sa nikdy netúžila dostať, no vždy keď som sa objavila na KDT cítila som sa ako doma. Vedela som, že je to miesto kde by som mala byť. Prvýkrát som tam bola na dni otvorených dverí už ani neviem v ktorom roku, to som sa ešte nehlásila na famu. Vyšla som von pred budovu, stála tam a premýšľala nad tým, ako je možné, že mi tam bolo tak dobre. V tom momente mi na hlavu spadol orech. Pozrela som sa hore a videla som otvorené okno. Až o dva roky, keď som bola opäť na famu som zistila, že to boli asi Alicine domáce orechy a to otvorené okno bola Vachkova pracovňa.
Na svoj analógový fotoaparát sa mi podarilo spraviť len zopár Vachkových fotografií. Všetky, na ktorých je sú červené (ostatné fotografie sú v normálnej farebnosti), doteraz neviem kde nastala chyba?, ale vlastne je to pochopiteľné.
Už dlhšiu dobu bol „Karlos“ celkom unavený, no v lete chytil akýsi druhý dych a bol veselý. Bola som na jeho 80tke, kde prišli policajti kvôli rušeniu nočného kľudu a nakoniec mu napísali blahoželanie do spominkovej knihy. Po jeho oslave mi povedal, že jediné čo ho hnevalo bolo, že som nesedela celý čas pri ňom.
Od vtedy mi vždy na rozlúčku pobozkal ruku a dal bozk na líce. Občas mi len tak zavolal aj neskoro večer. Myslím, že ma videl trošku v tej červenej. Veľmi rada som ho počúvala. Myslím, že chápal život. Nedá sa to povedať o veľa ľuďoch. Vnímať ho veľmi intenzívne, ale zároveň nerobiť z toho veľkú vedu. Byť spirituálny, ale nenechať sa tým pohltiť. Robiť všetko naplno a byť cieľavedomý, ale zároveň to nebrať tak vážne. „Intuícia“ bolo slovo, ktoré vyslovil nespočetne veľakrát. V tomto pohľade sme sa streli a on to vedel.
Som neskutočne šťastná, že som ho spoznala a mohla s ním tráviť čas a počúvať jeho slová. V poslednej dobe som stále viac chápala, že tento svet už nie je pre neho. On zažil iné trápenia a táto doba covidu je tu pre nás. Aby sme sa naučili starať sa o seba samých a o seba navzájom. On toto už prežil. Bol tu kvôli nám, aby nám odovzdal svoje múdrosti, aby sme my ešte niečo pochopili.
Ďakujem vám pán Vechek, navžy ostanete v mojom srdci a vaše platne mi budú stále znieť v ušiach.

 

 

Sdílím video z Ceny Andreje Stankoviče, kde pan profesor na zápraží Ponrepa nonšalantně kouří svou lulku. Vteřina a věčnost. Okolo jsou Vladimír Hendrich, John Bok, Helča Všetečková a další. Upřímně si už nepamatuju, kdo z nás točil – reaguji na výzvu Alice Růžičkové – krásná a trochu veselejší svátky přeju.

 

 

O době strávené v New Yorku Karel Vachek moc nemluvil, ale rád vyprávěl příhodu, jak chodil po ulicích plných lidí a intenzivně myslel na kamaráda, s nímž ztratil spojení, načež se ten kamarád čirou náhodou, ale úplně přirozeně před ním objevil. Toto setkání bylo pro Vachka jen dalším samozřejmým důkazem, že nám život nabízí možnost potkat svůj vlastní osud – tedy aspoň těm, kteří jsou otevřeni tomu, aby se s ním setkali.

Když se Vachek s rodinou vrátil z krátkého exilu do komunistického Československa, měl před sebou nejasnou budoucnost, která zcela jistě nezahrnovala točení filmů a učení na FAMU. Jenže za pár let se totalitní režim zhroutil a Vachkovi se nečekaně otevřela cesta k pozoruhodným filmům a dlouhé a vážené práci pedagoga. Pro někoho, kdo věřil, že se dokáže se svým osudem setkat, se osud naplnil.

Ne všichni si užívali Vachkovy příběhy, ne všichni souhlasili s jeho provokativními názory nebo oceňovali jeho pedagogické metody. Ale nikdo, dokonce ani jeho nejzavilejší kritici nemohou popřít hluboký vliv profesora Vachka na jeho studenty, kolegy a vůbec na charakter FAMU. Vlastně čím víc s ním někdo nesouhlasil nebo byl frustrovaný z jeho pedagogických postupů, tím víc se potvrzoval Vachkův vliv. To, jestli člověk dokázal získat z Vachka inspiraci či něco osobně důležitého, nebo ne, vždycky záleželo právě na tom fenoménu, který Vachek popsal ve svém newyorském příběhu – na tom, zda je otevřený přijmout to, co mu osud nabídl tím, že se s ním setkal.

Pavel Jech

v Orange, Kalifornie

 

 

rozhovory a další